Nechoďte mé kroky
do nikam,
mám ještě cíl,
kam pospíchám.
Jdu zatím zpříma
těmi vraty,
za kterými hrozí
nenávraty.

*


Třeba tu něco zbude
z popela mého bytí…
Tu poranění láskou…
Tu klopýtnutí mládí…
Třeba tu něco zbude,
co pohladí.

Také tu po mně zbudou
květiny ve skleníku.
Tam slunce chodí posedět
i kočky něžné kamarádky.
Třeba tu něco zbude
ze zahrádky.

Třeba tu po mně zbude
má touha bez nadějí,
tajemství tvojí krásy,
tak blízké, na dotek.
Třeba mě touhy vrátí
zas nazpátek.

*

Vcházím do tvých
rozpažených stěn
Na uvítanou polibek
zadýchá mně oči
Tvé krásné ruce
ujídají mé linie
Dovolím ti šťastná
dotknout se
mé touhy

*


Noc znásobila
rovinu
Kde všude
řekl jsi
Chci tě
Do tmy
si lehla
večernice
a změnila
smích
na vinu

*

Zimě se nechce rozloučit
a po polích se s čerty žení
Mám sázet růže
mlhy válí se
a řeky jsou plné
Jiní už blouzní po hvězdách
jen se mnou
nevím co bude

*

Hned
jak se proměníš
v šátkem zamávání
pro slzy na tváři
tě neuvidím ani
Snad nebi-oltáři
přiznáš se
ke svým vinám
a mně se podaří
dívat se
trochu jinam

*


Lásko něžná,
horoucí,
jsi jako víla.
Po nocích vábíš
a vzdaluješ se zas.
Slýchávám
z rozvoněných luk
tvůj hlas
a dýchám tě,
jak srdce žádá.
Svádíš mne nahá
svým kouzlem v klíně,
do pastí rozkoše,
jež končí
v mlhovině.

*

Má láska ožívá
v prstýnku cos mi dal,
čas zlato z něho
vymazal,
v obrázku,
ten je nejhezčí….
Znovu čtu verše
s mašlí převázanou,
kapičku slzu
cítím na rtu slanou
a bolest s nostalgií
do spánků tluče
vzpomínky
s chutí zeměžluče

*


Udělám si uzel
na kapesníku,
abych si pamatovala
tvé jméno,
pro moji krásu,
jíž je odzvoněno,
pro moji sladkou chuť,
pro moje všecko
co je tu
prostřeno na ubruse.
Pro tebe jednou
budu muset
za tím vším najít
někde tečku,
netrápit se a jít,
jen vydechnout si
na chvilečku.

*
Zda závrať
jímá
motýla
když květ se
krásný
otvírá
Jak tebe
když ti
odkryji
svá ňadra
jako
hostii

*
Křeslo je velký snář
tvaruje zlomenou duši
to vyhořené
skladiště nápadů
Poezii už jen tuším
byla tu někde kolem mne
a teď je na tisíc západů
uzamčená
Celý život píši
tu jednu drobnou báseň
s láskou
co nedávno žila
Dnes stojím
ve vlastním příběhu
kde samota zvítězila

*


Na stěně visí
z dvou hodin
vykřičník
Tiká si plynně
svá slova tichá
poskládaná
do básniček
Nahlížím oknem času
nosík přitlačený na skle
až udělal se flíček

Kam se to
bože vkradu?

Když zavřu oči
zdá se mi
že nejsem ani
na zemi

*


Noc mi udělala
černý kabát
chceš mi ho sundat
knoflík někam zapad
Na poutko saháš
přes letky
Má ňadra
jsou dvě žiletky
A pohneš-li se
příliš prudce
můžeš tu na nich
nechat ruce

*

Nemyslím na hrnec dukátů
zlatavé opojení
lomy diamantů
ale na ráj
duše mé
když projdu
pod duhou

*




Jsem hledač krásných chvil